Končím tady

6. března 2012 v 19:29 | Bastett
Pauza
Napíšu poslední článek. Tohle bude poslední co se dozvíte o mém životě pod lupou. Nekončím s blogem, jen se přesouvám. tady už toho je moc, nejen lidí co mě znají, ale i moc mé "historie", podle které byste mě mohli poznat.
Start
Otáčím se zpět. Za vším co jsem tu zanechala. Za vším co mě čeká k zálohování. Jako by můj život procházel změnou...
A on také prochází.


Polibky krátký, anebo věčný
Lodičky vratký, nebezpečný maj
Ty co ti sebe daj
Nechci nic uspěchat, ale má třída už mi leze na nerv víc, než je snesitelné. S většinou lidí si tam nemám co říct. A tak už zase hledám někoho, za kým bych mohla utéct.
Stává se ze mne mrcha. Nebo si nenechám líbit některý věci.

Minulý čtvrtek náš dědeček-zeměpisář potřeboval něco přepsat do PC. No, co bychom neudělali pro dědečka. U počítače se sešli tři lidi a hledali na klávesnici znaménko plus. Já inteligent jsem ho nakonec na první pokus zmáčkla a ostatní se vzmohli jen na "ajooo". K tomuse raději nebudu vyjadřovat.
Milý zeměpisář si mě ještě poprosil, abych mu tam nědcco dopsala. Tak se ohnu začnu psát. Ťukám do klávesnice a najednou... Něco přistane kolem mého pasu. Vyjeknu!Otočímse a milý prarodič se jen tak podiveně zeptá: "Co řveš?"
Ano... Chápete správně. ten idiot i dal ruku kolem pasu. Brr... Vždyť by to mohl být můj děda! Kretén jeden. Neumíte si představit jak je to nepříjemné...

V pondělí se mi po odpoledce ozval Volejbalista. Prý jestli ještě jsem v Přelouči a kde. Udala jsem mu místo, kde zhruba jsem, a típla jsem to. Za tři minuty mi volal znovu, ať přijdu pod Záložnu. Tvářil se, že to je záležitost života a smrti tak jsem šla. Na námku jsem ještě potkala *Ji, Evelínu /nebudete mi věřit, ale tohle je její pravé jméno/ a Darju. Darja si zrovna čuchala k *Jejím vlasům LoL.. Tak jsem jim vysvětlila kam jdu *Ona věděla o koho jde a radila mi ať tam nechodím. Ani nevíte jakou jsem měla chuť ji poslechnout... Ale slíbila jsem to.
Když jsem našla Volejbalistu tak mi oznámil, že nechtěl být ve městě tu hodinu sám! Jak jsem se později dověděla, nebyl by sám. Odpoledku měla půlka jejich třídy. A neobstála ani jedna z mých výmluv, proč mi volal.
Pěkně mě dos*al. Chtěla jsem se ho zbavit a tak jsem mu oznámila, že musím ještě do knihovny. Šel se mnou. Vybírala jsem ze sci-fi oddělení a stále se mi nic nelíbilo. Nakonec jsem se provokativně ohnula ke spodním policím. Jak jsem tušila přešel si tak aby měl výhled. A rázem mi byl jeho nenadálý zájem jasný. Jaro bouří hormony. :/
Pak jsme přešli k poezii a střídavě, ještě s jeho spolužačkou, kterou jsme tam potkali, jsme předčítali. Pobavila jsem se...
Konečně pak vypadl.
Kolem čtvrté jsem zavolala *Jí a i Darje. Ani jedna mi to nezvedala, D. pro jistotu měla hlasovku... Tak jsem šla směr nádraží. A co myslíte, seděli na busáku... Přidala jsem se k nim a hned si mě posadila na klín Petra. Protože jsme se s *Ní hádali o mém kostnatém zadku. A všeobecně se uznalo že mám kostnatý zadek a hezké, ale hrozně hubené, nohy. Budu jejich inspirace k hubnutí. Pak si mě na klín posadila *Ona, jen na chvilku než mě převzala Darja. *Jí se na klín posadila Petra a vyměňovala se s Evelínou.
vyfotili jsme se, nenuceně jsme se pobavily. Žádná vážná témata. Z hovorů si nepamatuju prakticky nic.
Kolem třičtvrtě na čtyři jim jel bus, všem, *Ona jela s Petrou. Všichni se tam objímali a všichni si vynutili od všech pusu. Bože. Ten pohled co po mě vrhla, když se zbylé čtyři holky objímaly na rozloučenou a my jediné tam stály. Bylo to jedno velké "Křach". Anebo si taky něco namlouvám. Bůh ví...
A úžasně voněla cigaretovým kouřem. Už jsem vám o téhle mé úchylce říkala?

A rozhodla jsem se, že se vypořádáms Volejbalistou. Párkrát se s ním vykousnu. A pak mu pošlu stejnou/podobnou sms jako on mě. Chtěla jsem být jen kamarádka... A můj dodatek Né, promiň já zapomněla na to mě moc sereš. Chtěla jsem se jen pobavit na tvůj účet!

A všechny vás zanechám v nejistotě... Nedozvíte se jak to všechno dopadlo chachachááá....

BTW nabídla mi, že pokud chci naštvat x. můžu si *Ji dát na fb do vztahu. Nestihla jsem odpovědět, ale nevyužila jsme to... Nemusí se to na škole provalit už teď.

A nyní již nejspíše definitivní STOP.
Počet komentářů: 3
 

Memory-muzikál Cats

2. března 2012 v 19:50 | Bastett |  Utrpení mých houslí
Opět jsem se rozhodla potýrat vaše sličná ouška pazvuky mých houslí.

Tedy mé housle vás ani tak trápit nebudou. Samy o sobě mají naprosto dokonalý zvuk /už jen z toho důvodu, že jsou moje/. Spíše mé prsty.

A nyní si "užijte dokonalost" jménem Memory /z muzikálu Cats/ v podání Bastett


Ano, to na videu jsem opravdu já... A je nutné si ho pustit trochu hlasitěji, aby vynikl zvuk... Tedy pokud to přežijete :/
Počet komentářů: 3

Romeo...

2. března 2012 v 19:22 | Bastett
Kolem mne nyní zuří šílenství. Snad každá osoba v mém okolí čte, četla či bude číst to slavné drama! Zove se Romeo a Julie. Avšak já si myslím, že patří k méně hodnotným výtvorům umělce Shakespeara.
Kdo kdy slyšel o lásce až za hrob odjinud než z příběhů? neřku že je to nemožné, ovšemže možné je vše. Nýbrž si myslím, že v dnešní věku už nemá tato hra šancic. Nikdy už se nic takového nemůže, nebo alespoň nemělo, stát.
A tohle bláznovství probudilo mé básnické /anti/buňky... Tedy spíše jsem skoro usínala a na mozku mi ulpělo pár veršů /pár=dva/, které jsem se POKUSILA rozvést...
Řekněte, co je pšatně, co je klišé, KRITIZUJTE!

Ach Romeo, jmenuj mi jen jeden důvod,
proč pro lásku zemřít mám?
Vždyť nic dobrého si nezaslouží takový trest
Je tu mnoho dalších cest
Však zapřít můžeme svůj původ.
Jen zbavit se obav, na cestu se dát!

/Bože, ono je to celé klišé.../

Počet komentářů: 3

Má malá loutková realita...

29. února 2012 v 19:13 | Bastett |  Reakce na život.
Další ze série zcenzurovaných článku. Tedy cenzura se ani neprovádí, zatím jsem na nic nenarazila. Spíš některé věci komentuji.... mé současné poznámky najdete kurzívou pod odstavcem, kterého se týkají. Je tomu tak i u předešlých článků.

Ani byste nevěřili, jak příjemné je mít nad sebou někoho, kdo vás kontroluje. Nebo... Takhle někoho kdo za vás dělá všechna banální rozhodnutí. Bože... Chci svýho vlastního loutkaře. Nebo jak se jmenuje ten co hraje loutkové divadlo...
Takový průvodce životem by se v té době opravdu hodil. Nevím proč ale připadala jsem si little bit lost... Ale myslím, že jsem se našla. :)

A víte co? Kašlu na to. Teda na spánek. Je čtvrt na pět já spala čtyři hodiny a jdu do školy. Ale je mi to fu(c)k.
Tohle se mi stává nejméně jednou týdně... A pak se naši diví že zaspávám, nestíhám a nechce se mi vstávat. Jenže já nemůžu usnout... :(
Celý článek | Počet komentářů: 9

Bložínek by mohl trošinku ožít

28. února 2012 v 19:34 | Bastett |  Reakce na život.
I kdyby to měl být miniaturní výkec tak ho napíšu! Prostě jo a jo a jo!!
Celý článek | Počet komentářů: 7

Prágl-HP7-3D

27. února 2012 v 20:32 | Bastett
Menší reportáž z Návštěvy mulťáku na druhou část HP7 ve 3D

Yesss, doufám, že jste mi tu za nepřítomnosti mého racionálního já nezvlčeli. Ale nic se nebojte, už jsem zpátky. A přicházím s novou várkou nezáživných deníčkovitých článků. Prostě "just like always"

Asi jsem vás nevarovala, že dnes jedu na druhou část HP7. Jestli ne, tak jsem vás asi ani nevarovala, že se tu o ní nejspíš trošku víc rozkecám. I když spíš se rozkecám o hodinách před ním a po něm.
Včera jsem do půlnoci byla na skypu a pokoušela se neusnout. Pak jsem si zašla dát sprchu, která mě vyšla na čtvrt hodiny a než jsem usnula uběhla další. A to jsem ráno měla vstávat v:

5:25-zvoní mi budík. Ovšem než se vyhrabu uz postele, tak bude muset ještě tak hodinu počkat.
6:25-zděšeně vypadávám z postele a děsím se, že nic nestíhám
6:40-7:11-střídavě se vypravuji a poslouchám rady rodičů co všechno si vzít sebou, co ddělat, co nedělat a tak podobně.
7:14-TýnX mě posílá domů pro žákovskou průkazku.
7:25-Konečně odjíždíme do P-če
Proč mi to připomíná většinu mých cest kamkoliv? Prostě vždycky když někam jedu se musím pro něco vracet, rodiče mi domlouvají a tak...
Celý článek | Přidat komentář

Be my, be my baby...

27. února 2012 v 20:21 | Bastett |  Reakce na život.
Jakýsi pochybný článek z minulého roku. A nadpis se nejspíš týká té... BOŽÍ PÍSNIČKY!


Ííííík, nenávidím školu, ale ne já ji vlastně miluji. Dá se tam potkat spousta fajn kluků /vtipko!/ a taky je sranda o písemkách. Hlavně když neumíte z kovů vůbec nic a Magnetka je na tom podobně. A taky, když píšete náhradní čtvrtletku z matiky a D. z toho chápe velké houby. Tak si ho poprosíte o gumu... Také ty rozhovory o klucích s Magnetkou ve chvíli, kdy jeden z nich stojí vedle vás není k zahození. Tedy spíše to vysvětlování o čem jsme se bavili...
Chvilku mi dalo, než jsem si uvědomila o co šlo. Ale estrogeni a testosteroni byli.. Monstrooozní!
Teorie ohledně "mužnosti" kluků... Přišli jsme na to že žádný z naščich známých v sobě nemá dostatek testosteronu abyhcom ho mohli prohlásit za chlapa.

Uááá, to je nesmyslné, ale co není...
Spousta věcí není nesmyslných /tzn. má smysl/. A tohle není tak nesmyslné, když se nad tím zamyslíte.

Celý článek | Počet komentářů: 1

Propad

27. února 2012 v 18:26 | Bastett
Chcete pravdu? Čekala jsem se na něj už od soboty. Mižná je to jen tím mým pesimismem, ale věděla jsem, že musí přijít. Že se zase začnu cítit mizerně...

Kupodivu je to tady, už v pondělí odpoledne.

Stačilo jedno setkání s *Ní. Neznám ji dlouho. Ale už tak se mi stačila vpít do mysli. Nejsem první ani poslední holka co o ni má zájem... A je si toho pořádně vědomá.
Nevím jak ji popsat. I přestože je prakticky pořád v depkách, na ostatní září. Stále se usmívá a má propalující pohledy. Je úžasná...
Jak já jsem naivní...
Má holku. A jak už jsem psala stojí sena ni fronty. Neměla bych ji mít ráda. Ublížím si tím *zase*

Chybí mi můj bezstarostný život. Kdy jsem kluky/chlapy nepovažovala za bandu prasat bez mozku. Prostě se mi nedaří najít žádného, který by vyhovoval mým požadavkům. Snad všichni myslí jen na to jak si užít. Bože já vím i holky jsou takové, ale alespoň to nedávají tak okatě najevo!

Nemám žádnou energii. Potřebuju sluníčko, vzduch pohyb. A co se dá dělat v tomhle hnusným počasí. Střídavě sluinečno a oblačno. Fouká vítr-ani na brusle jet nemůžu. Na procházky nchodím ráda, nudí mě. S přáteli ven nechodí-ztratili o mě zájem...

Vyhostili mě. Nebaví se se mnou. Pouze mě kritizují. Rýpou do mě... Ignorují mě...
Nechte mě umřít...

Chci mít jistotu, že jsem i na kluky. Prostě. Tohle nemůže být pravda.

Hrozně mě deptá, že jsem necítila tu euforii z vítězství. To že jsem se dostala do dalšího kola amavetu mě nedostalo na vrchol. Nepřesvědčilo mě to, že jsem k něčemu dobrá. A myslím, že ostatní taky ne. Takže jsem stále na stejné příčce-neschopná blbá a líná kráva...

Jdu kreslit. Nebo jezdit na rotopedu... Potřebuju endorfiny...

Anebo si taky lehnout... Pod macešky...
Počet komentářů: 8

Úsměv na rtech v každé situaci

25. února 2012 v 19:16 | Bastett
Město zhasíná, když přemýšlí kam jít spát
Se svou lahví od vína, trochu míň se bude bát

Potlouká se kouká po hvězdách
V očích lásek je noc bezhvězdná

Po půl roce, možná i po další době, jsem se ráno probudila s úsměvem na rtech. Chtěla jsem vstávat, probrala jsem se už před osmou. Zamžourala jsem ven z okna a viděla jsem ho! Slunce! A modré nebe! Už jen to by mě donutilo vyhrabat se z postele. Všechno bylo tak krásně barevné a já věděla, že už jsem doopravdy uzavřela kapitolu x. Možná sem udělala i tlustou čáru za řezáním... Ale nechci předbíhat.

Včera jsem byla u kadeřnice. Bylo to naprosto bombastické, zbavila jsem se těch hnusně dlouhých vlasů, které mě tahaly k zemi. V posledních dnech jsem je doslova nenáviděla, překážely mi na každém kroku.
Nakonec jsem se vzdala původního záměru udělat si číro. Skončila jsem u asymetrického účesu, kdy na jedné straně jsou téměř na ježka a na druhé po bradu. Nehorázně se mi ulevilo. Bylo to fakt to poslední co mě vázalo na minulost.
Zní to divně, ale dost často je tohle ta věc, která chybí k ukončení nějaké životní etapy.

Jsem spokojená se svým životem. Bože ani nevíte jak moc. Je mijedno, že jsem sama, naši mi jsou ukradení, všechno mám v.... Prostě po půlročním propadu se dostávám na vrch.
Jak jsem psala na začátku vstávám s úsměvem na rtech, nic mi enzkazí náladu na dlouho. Hraju se svým jídlem. k snídani jsem si vytáhla jogurt, zamíchala do něj cornflaky, na kostičky nakrájený banán a pár kuliček hroznového vína. A to se většinou odbývám chlebem se sýrem, nebo samotným jogurtem.
Pak jsem vrazila na brusle! V noční košilce, mikině a velmi lehké jarní army bundě. Navím jak vám popsat ty pocity, když jedu a vnímám akorát hudbu v podobě vibrací vycházejících ze sluchátek. Je to prostě dokonalé... Wow!

Ne nepřesvědčujte mě, že nejsem dokonalá a svět není báječný. To by nezvládl ani samotný bůh... A taky nehodlám uznat, že mé články nestojí za nic. I přestože to tak vypadá. Někoho to musí zajímat!

BTW společně s Christine Sunrise jsme postoupily do krajského kola AMAVETU! Očekáváme velké gratulace, protože to byl nadlidský výkon. Závěr projektu jsme psaly den před okresním kolem a většina materiálů na poster se tiskla v 7:20, přičemž vlak odjížděl v 7:50!
Z okecávání našeho projektu jsem měla naprosto vymluvené hlasivky a díky stresu, ve kterém jsem byla prakticky dva týdny v kuse, jsem druhý den "zkolabovala" ve škole.
Neumíte si představit, co to je nemoci vstát z postele. Muset se nehorázně zapřít abyste dojeli do školy, protože matka vás nenechá doma. A pak psát písemku s naprosto vygumovaným mozkem, v půlce testu odejít opláchnout se na záchod a snad deset minut tam jen tak sedět.
Potom jsem znovu odešla v polovině matiky. A už nebyla schopná se vrátit zpátky. O přestávce pro mě zašla Zrzka a odvedla mě do třídy.
Nakonec mě Zrzka s Luckou donutily zajít za Jančou a ta zavolala babče. U ní jsem se vyspala a byla naprosto v pohodě. Nechápu co se dělo... Nejspíš fakt jen naprosté citové a fyzické vyčerpání...
A díky tomuhle si moje matka myslí, že jsem anorektička... Ok, nevážím ani 50 kilo, ale není to schválně... Já jím, nebo spíš žeru. Ovšem nepřibírám. Nechám to být...

S láskou Vaše
Bastett :**
Počet komentářů: 4

Slečno počkejte!

25. února 2012 v 18:36 | Bastett
"Ještě než se půjdete posadit počkejte chvilku." Myslela jsem, že se bude jednat o nějakou charitu. Ne že bych nechtěla pomoct, ale mám už tak málo prachů.
"Slečno, počkejte." Na prodejce charitativních věciček měl až příliš autoritativní hlas, takže jsem poslechla.
Do ruky nám vrazil papír s fotkou z p-ckého podchodu, kterým procházeli tři chlapi.
"Neznáte ho někdo? Necestovali jste s ním vlakem?" Když nepřicházela žádná reakce dodal: "Hledá ho kriminálka. Je to vrah..."

Ten poděšený šum mi připomněl les, jímž se rozléhá zvuk motorové pily. Neptejte se proč. Prostě obavy o sebe samého, zděšení nad lidskou povahou, zkažené iluze o pohodovém životě.
Když si ke mně pak přisedly tři ženy a bavily se o tom, říkaly, že to je takový divný pocit. Mrazilo je z toho, že se to mohlo stát jim...

Nezarazili se nad tím, koho zabili. Jen že cestoval stejným vlakem a mohl zabít třeba je.
Nemyslíte, že je to divné? Odsuzujeme lidi za ukončení cizího života. Ano je to špatné. Ale přeci jen, Darwin říkal "silnější přežije".
Ne neschvaluji to, je to odporný čin. Jsem i proti vraždění zvířat. Jenže proč vás zajímá, co kdo udělal? Proč toho člověka chcete dostat za mříže? Napraví ho to? Myslím, že ne. Jen se tam přiučí novým věcem.
Chcete ho "dostat" aby se to nestalo vám. Je to čistě sobecký záměr. Nestaráte se o děti mrtvého, rodinu nebo jeho budoucí plány. Slyšeli jste snad někdy o sbírkách pro zavražděné, znásilněné, okradené? Se vším tímto se musí vypořádat rodina sama, nebo za pomoci pojištění.

Co to změnit? Co takhle vytvořit nadaci. Dát jí prostor v televizi, místo jedné z těch nechutných mozek-vymývajících reklamách a nechat ji pomáhat? Jak naivní... Na to by nikdo nepřistoupil.Ale chtělo by to zviditelnit všechny ohavnosti, co se každý den dějí...

Řekněte si, že sem malá, hloupá a nevím nic o životě. Právě že toho vím až moc. A doufám v lepší svět...
Počet komentářů: 3

Kam dál